Stalo se nám...

Psát o tom, jak se vše daří a jak je do posledního puntíku představení připravené a jak proběhlo bezvadně je nuda. Naše výkony můžeme ovlivnit. Co je ale do poslední chvíle nejisté a co neovlivníme, i kdybycom se zbláznili, tak jsou diváci. Představení v Kamberku bylo fakt něco.

Musím napsat, že hraní divadla je občas pořádná fuška. Obzvlášť, když se sejde více vjemů, "narušitelů" z vnějška a máte prostě pocit, že se proti vám spiknul celý svět a vesmír a nahustil to všechno do jednoho dne. A to jsme se na hraní opravdu všichni těšili. Spousta známých mělo přijít, namířeno tam měli kamarádi, rodina, kámoši z mládí.... No, začalo to nevině a vlastně už před víkendem, když za námi přišla paní starostka, že nás vyhlásí obecním rozhlasem. V ruce držela papír a tužku, aby prý nezapomněla naše jméno... A povídá: "Takže divadlo Vohnout s Hračkou. Teda, uznávám, Vohnouti byli fakt vtipný a paní starostce děkujeme, je výborná. Její rozhlasová hlášení v obci jsou doslova vyhlášený. Ten den mělo proběhnout několik akcí. Rybáři lovili rybník Podhorník, myslivci měli hon a my, Vohnouti, večerní divadlo v místní hospodě. Už samo o sobě pár těchto informací mělo stačit k tomu, abychom si řekli, že představení přesuneme na vhodnější termín. Ale to ne. Mírné varování, v podobě vztyčeného ukazováku, nestačilo. A pokračuji.. K výlovu, jak jistě víte, patří svařáček, grog, tu nějaké štamprle, pivo a muzika - nejlépe lidovky. Po honu pak teplé jídlo, pivo a .... zelená. Všichni, kteří měli s těmito akcemi co do činění, se sešli v podvečer v hospodě. Na některých už bylo vidět, že jsou po celodenním výlovu i lovu unavení a uondaní a nehodlají se vzdát. My jsme zatím za lokálem na sálu měli připravenou scénu, rekvizity byly na svém místě, technika připravena, židle s rozestupy též. V devatenáct hodin začínáme. Ve třičtvrtě na sedm vytáhli muzikanti své instrumenty a začali hrát milému osazenstvu hospody. Takže i ti, kteří mířili na divadlo, se usadili ke stolům nad pivo, notovali si a kývali do rytmu. Dobrá. Úkol číslo jedna je - utišit hudbu, druhý pak - dostat obecenstvo na sál a třetí - začít včas. Uznávám, byla jsem lehce nervózní a bylo mi i jasné, že toto představení bude tak trošku adrenalin. Optimismus mě neopouští. Ve čtvrt na osm jakž takž seděli všichni v hledišti. Ti, kteří za kulturou přišli cíleně, ti, kteří se přidali "když už jsme tady" a nesmím zapomenout ani na muzikanty, kteří se rozhodli, že tu naši kultůru podpoří. Fajn. Úvodní skladba a jdeme na to. Za kulisami přichází na řadu poslední rozmluvení se, poplácání svých hereckých kolegů a vycházíme na scénu s naučeným textem a rozjíždíme hru, jak vo život. Jsme v roli, diváci reagují a po pár větách vypadly pojistky. A teď co?! Zastavit hru a čekat nebo mluvit dál.... Rozhodla jsem se pomalu pokračovat dál. Radek to nahodí a bude to v pohodě. Myšlenky nám začaly lítat všude kolem, ale s nahozením světel, jakoby se vše urovnalo a jedeme dál. Naskočili jsme do rozjetého vlaku, kde sedí v první lajně chlapec a jí brambůrky. A loví je v tom pytlíku hodně hladově. A hlasitě. A hlasitě i chroupe. Dobrý. Myšlenky jsou v čudu a nově se zaobírají myšlenkou, jak chytáme pytlík chipsů a hážeme z okna. Vlastně i s majitelem. Hlavně klid. Vraťte se do role, pokračujem. Nejsme žádná béčka. A hele, co se nestalo!?, opět vypadly pojistky!! Jarda sedí, coby režisér, ve svém supr zlatém křesle, tluče dlaní do opěrky a povídá: "No, tak si počkáme". Radek běží k rozvaděči a dělá světlo. Povedlo se. Hrajeme dál. Tentokrát si říkám, jaký je to pech, tohle se musí stát právě tady a doufáme, že se nic horšího už snad ani stát nemůže. Jak zmobilizovat sílu dohrát, dostat se do role a vrátit se k naučenému textu, který přestal naskakovat? V tom vyběhl jeden z muzikantů ze sálu, protože mu došlo pivo. Takže ještě půjde zpátky s plným půllitrem. Proč ne. Hlavně klid! A opravdu, za chvíli je ve dveřích a vážně si ho nese a pokládá vedle své židličky. Jedeme dál. Jak dlouho? Můj odhad je tak deset minut, kdy hru narušil chipsový chlapec, dolovil poslední velké kousky a rozhodl se zbylý obsah do té pusy nasypat a rozdrcené zbytky ze dna popoháněl klepáním pytlíku nad zakloněnou hlavou. A korunu tomu nasadil, když prázdný pytlík prostě zmačkal a hodil pod židli. A ten nedržel zmuchlaný. Začal se zase narovnávat. A chvilku trvalo, než utichl. Ale no tak, to dáme! Jeden nevychovaný kluk nás nerozhodí. O pár chvilek poté si muzikant kopnul do piva vedle židličky a rozlil ho. A co uděláme, když něco vylijeme? No, vytřeme to. A pokud možno hned. Muzikantova cesta pro hadr znamená otevřít znovu dveře od hospody, kde to žije a hlaholí, aby se po chvilce, při návratu, situace opakovala. Tentokrát ve společnosti servírky s hadrem a kýblem. O pár chvil později někomu v dáli ve tmě padá půllitr na zem a rozbíjí se. Totéž platí i pro představení. Je roztříštěné na střepy jak ta sklenice, my rozhození. Co si myslí diváci mohu jen tušit. Ale pořád pokračujeme dál jako starej dobrej kombajn. Tlačíme to ze sebe, snažíme se dělat, že je vlastně vše ok, když tu.... vypadly pojistky!! Do třetice všeho dobrého nebo zlého... Ráďa opět vybíhá své kolečko k rozvaděči a zpět. Rozsvítí a stahuje světa o dalších pár procent dolů. Dohráváme skoro ve tmě, což vlastně podkresluje atmosféru a ducha Hračky. Představení dojede svou setrvačností až do konce. Stojíme v řadě a ukláníme se, zní poslední tóny a Světe div se!!, oni tleskají a usmívají se, chválí, dokonce máme i zájemkyni o to, stát se naší členkou .... Protože to prý bylo autentické a my byli výborní! Korunu tomu všemu nasadil náš kamarád z Moravy, který celou dobu spolehlivě hlídal bar, byl za tu dobu řádně posilněn a bez dostatečné artikulace, s mohutným moravským přízvukem volal: " Co jste tam tak blikali? Vypadly vám pojistky? Tož si kupte akuhalogeny". No, suma sumárum, na místě jsme pořádně nevěděli, jestli se máme smát, brečet nebo zuřit. Osobní dojem nás všech z předvedeného představení byl tedy hrozný a chtěli jsme vysublimovat, zmizet, nebýt. Teď, s odstupem času, mi to přijde už humorný. Myslím, že jsme odvedli skoro až nadlidský výkon, ale vyčerpávající to opravdu bylo. A pro ty z vás, kdo jste tam byli a zažili tohle všechno na vlastní kůži, tak vám slibujeme, že děsivější představení už s námi neabsolvujete!!  Vaše Pavla